Zoubky
Zoubky, to je kapitola sama pro sebe.
Asi jsem páníčky hodně potrápila, kousala a kousla je kdykoli, kamkoli a asi jsem se dost často trefila tak, že je to hdně bolelo. Já mám páníčky ráda, ale to jsou prostě zoubky. Je třeba zjistit na co jsou, okusit co vydrží, kdo a co jim odolá a co jim neodolá. První zoubky byly jako jehličky, stisk ještě slabý, ale i tak to páníčky a všechny okolo bolelo. Když jsem kousala, tak mi do té mojí papulky strčili nějakou hračku ať koušu ji na né je. Ne vždy se jim to povedlo a tak šrámů přibývalo, už se na mě i zlobili, když to si štěně, a ještě stafordík, nepomůže.
Pak jednoho krásného dne přišla zoubková víla a ejhle, zoubky začaly vypadávat, a rostly nové silnější a ostřejší. Jednomu zoubku se nechtělo, trápil mě, tak se páníček rozhodl, že mu pomůže. Chtel je vytrhnout kleštěma, ale to s paničkou málem seklo, tak páníček vzal kapesník, chytil ten zlobivý zoubek a šup, byl venku. To byla úleva. Pro všechny.
Už mám všechny nové a teď můžu konečně zkusit kousnout na cvičáku do Zdeňka tak jako velcí kamarádi, to bude teprve zábava.
Páníček mi slíbil, že až bude hezké počasí, že mi postaví na zahradě kousací dráhu, už se na to moc těším.
